Je nápadně plachý, mluví velice
potichu, hlučně se směje a pak
nesměle sleduje, zda se usměje i
ten druhý. Jako by to ani nebyl
onen legendární muž z amerického
jihu, který se zapsal do
historie
hudby téměř mystickým fenoménem
svébytného experimentu,
velekněz tónů, uvádějící své
fanoušky do extatického vytržení
ini-
ciace. Proslulá kapela R.E.M.
stojí, zvláště po odchodu
bubeníka Billa
Berryho, na prahu nové etapy své
existence, jejímž prvním krokem
je
nejnovější album Up. "Vždycky
jsem byl nejistý, ale jak stárnu,
stávám se navíc melancholickým,"
soudí zpěvák skupiny R.E.M.
Michael Stipe
Působíte plaše a nesměle, přitom
podle chování na pódiu bych řekl,
že jste spíše energetická,
sebevědomá, ne-li
exhibicionistická osobnost...
Jeviště je magické místo, v záři
reflektorů se i zbabělci snaží
chovat hrdinně. Moje pravá tvář
je ta, kterou sledujete právě
teď. Vždy jsem byl nesmělý, až
postupem času jsem se naučil
komunikovat tak, aby mi to
nepůsobilo větší potíže. Musím s
ostatními mluvit, obracet se na
ně, dívat se na ně. Není to pro
mě vždycky snadné, obvykle jsem
z toho nervózní, ale nemohu se
tomu vyhnout. Chodí za mnou lidé,
kteří si chtějí povídat,
poděkovat za písničku, blahopřát
k úspěchu, potěšit mě - nemůžu
je přece odbýt. Bývají to
patnáctiletí i čtyřicetiletí,
číšníci i podnikatelé, muži i
ženy - myslím, že většina z nich
to myslí upřímně. Má to své
výhody, vlastně nám pomáhají
dospět. Za těch pár let, co jsme
skutečně slavnou kapelou, se s
námi zásluhou fanoušků událo
totéž, co s člověkem mezi
dvacátým a třicátým rokem života
- na začátku a na konci stojí
naprosto odlišné osobnosti.
Dokonce tak odlišné, že je třeba
najednou přestane muzika zajímat
- jako vašeho bubeníka Billa
Berryho, který se po sedmnácti
letech rozhodl R.E.M. opustit...
Když Bill prohlásil, že chce
odejít, vůbec jsme to nečekali.
Tvrdil sice, že zůstane, pokud
by jeho odchod měl znamenat
konec kapely, protože - jak
prohlásil - nechtěl, aby na něj
padlo, že zrovna on je ten
idiot, který zavinil rozpad
R.E.M. Bylo nám ale jasné, že
chce opravdu skončit, a
jakékoliv přesvědčování bylo
zbytečné. To se stává. Bill
nezvratně zatoužil po
muzikantském důchodu - po tom
kolotoči nekonečných turné,
stále stejných tiskových
konferencí, měsíců strávených v
hotelech po všech koutech světa
a natáčení dalších a
dalších desek...
Na definitivní konec R.E.M. jste
ani na chvíli nepomysleli?
Já ani na okamžik a myslím, že
to nenapadlo ani Mikea a Petera;
všicni tři jsme strašně moc
chtěli pokračovat. Těšili jsme
se do atudia, na práci na nových
písničkách, jen nám bylo jasné,
že nás čeká složitý přechod. Do
té doby byli R.E.M. autem se
čtyřmi koly, teď z nich najednou
byla tříkolka. A to je rozdíl.
Něco jako nový začátek?
V první chvíli to bylo velmi
podobné době, kdy jsme před
sedmnácti lety začínali. Jako
bychom znovu hledali společný
jazyk. I tentokrát jsme každý
měli nejdříve dost odlišné
představy, kam se dál jako trio
ubírat. Ale když jsme se nakonec
loni (1997) v březnu sešli ve
studiu, nejednou jsme zjistili,
že máme nápady velmi podobné, že
chceme všichni totéž. Nestalo
se, že by jeden chtěl použít
automatické ho bubeníka a druhý
smyčcový orchestr. Bylo nám
totiž jasné, že jediný způsob,
jak zůstat R.E.M. i v hubenější
sestavě, a přitom pokročit na
cestě zas o kus dál, je vzít
všechny prvky, ketré jsou pro
R.E.M. typické, a nějakým
způsobem je přepracovat do nové
podoby.
Nakonec jste použili obojí -
smyčce i automatického bubeníka.
Výsledkem je hodně
experimentální, pravděpodobně
nejpodivnější deska R.E.M...
A nejsvobodnější, doplnil bych.
Bylo to prvně, co jsme byli ve
studiu bez bubeníka a okamžitě
jsme pochopili, jaká je to
vlastně výhoda, kolim nám to
nabízí nových možností; rytmus
totiž strašně svzuje.
Najednou jsme s každou skladbou
mohli naložit, jak jsme chtěli -
a to jsme taky udělali. Proto je
tahle deska tak jiná.
Od megaúspěchu folk-rockového
alba Out Of Time a zejména
skladby Losing My religion jako
byste se s každou deskou snažili
od svého komerčního vrcholu co
nejvíc vzdálit,
stát se co možná
nejexperimentálnější kapelou...
Kdybychom se pokoušeli být
experimentální jen proto,
abychom byli experimentální,
byli bychom pravděpodobně špatní.
Podle mého názoru až tak moc
neexperimentujeme, snažíme se
jen prolomit zdi tradiční
pop-music. Rádi bychom pozměnili
zažitou představu o tom, co má
popová písnička znemenat a co má
sdělit. Mně to připadá docela
zajímavé, dokonce trochu
vzrušující.
|